Poslední diskuse

Výlet na Kořensko II.





Plavaná jen tak pro radost

Loď stála přímo v ústí potůčku, ze kterého tam byl naplavený písek a v té mělké vodě pod lodí a pod molem se ráno schovávaly různé drobné rybky. Stačilo vzít proutek se splávkem a žížalkou a v čisté vodě na písčitém dně sledovat, jak si s ní pohrává ježdík-švec, nebo okoun. Zajímavé bylo, že ryba mnohdy měla nástrahu v tlamě a přitom splávek se ani nehnul.

Asi 40 metrů od mola byl čerstvě padlý strom do vody. Zjevně se uvolnily mělké kořeny na skále při dešti a větru. Po břehu se tam ale nešlo dostat a tak mě tam děda vysadil loďkou. Byl to doslova rybí ráj. U kmenu mezi větvema se drželi tloušti a plotice, některé měly ke 30cm. Jednou jsem chytil dokonce jesena. Blíž u břehu u skály proudníci a co chvíli tam do rybiček vlítl bolen nebo štika. Prostě paráda.

Boleni na splavávaný rohlík

K večeru jsem si chvíle, kdy to na těžko nebralo, zkracoval například lovem bolenů na splavávaný rohlík. Vzal jsem kratší proutek jen tak bez olova, pouze háček a na něj rohlík. Ve dne v bezvětří z hladiny moc nesbírali. Pokud ale projela větší loď a udělala vlny, nebo foukal vítr, tak se jejich aktivita rapidně zvyšuje. Nejdřív zaútočí jeden menší a to přiláká další, pak najednou začnou útočit po plovoucím rohlíku jako piraně.

Čím větší vlny, tím jsou aktivnější a skoro pokaždé se udělá závar, jak na ten rohlík útočí, zároveň tím přilákají většího bolena. Ty menší ale nezaberou, ti ten rohlík většinou jenom strhnou, musí k tomu stihnout přijet ten větší. Je to tak jeden z deseti náhozů (možná víc) na chycenou rybu. Každopádně je to adrenalin, protože člověk vidí a slyší jak do toho závaru najede ten větší a atmosféra houstne a je velká šance, že zabere.

K večeru už boleni zabírali i v bezvětří, ale hlavně dál po proudu, mnohdy jsem musel rohlík 20 metrů nechat splavat než zabral. Je to hodně akční styl lovu a člověk se vyblbne.

Spokojený odjezd

Ten týden jsem si hrozně užil, s těmi lidmi i to okolí tam. Kapři nakonec třetí den najeli a pár jsme jich chytili. Vyzkoušel jsem si studenou venkovní sprchu, kde vodu ohřívalo pouze sluníčko, plechovou kadibudku, pro vodu se chodilo do studánky, pivo se chladilo v potůčku, kam jsem pro něj chlapům chodil. S loďkou mě děda svezl na druhý břeh si zavláčet. Na druhé straně řeky co chvíli zalovil dravec, ať už štika, bolen nebo sumec. Pár okounů a menších štik jsem si tam chytil. Prostě to nemělo chybu. Při odjezdu jsme v Kolodějích opět zvolali: "Děkujeme Vododuchu za tvé dary!" a spokojeně odjížděli domů. Byl jsem plný zážitků z rybářského ráje.

Průměrná známka: 1,70

Komentář ke článku (0)

Výlet na Kořensko I.





Bylo mi asi 11 roků, když mě děda (tentokrát ten z taťkovo strany) řekl, že pojedeme na Vltavu na chatu u Týna nad Vltavou. Už 14 dní předem jsem se neskutečně těšil a připravoval věci, co budeme potřebovat.

Příprava

Jedeme asi v 6 lidech a každý měl něco za úkol.

Děda v práci odlil pro všechny 30g olůvka, vyrobil gumičky před prut (podle nich se poznal záběr) a ještě vzal černou textilní izolační pásku na zarážky. Dál měl už z dřívějška udělané speciální vidličky pro lov štik na vyvěšenou.

Doma jsme sbalili sušenej chleba, rohlíky, jeli přikoupit kukuřičnej šrot a strouhanku a granule. Pak do rybářských potřeb háčky a vlasce a nějaké drobnosti.

Já dostal za úkol nasbírat nějaké žížaly a ještě jsme s sebou vezli nástražní rybičky, které tam prý je občas problém chytit.

A jedem

Nastal den odjezdu, brzo ráno jsme naskákali do auta a vyrazili. Cestou jsem sledoval všechny možné řeky, rybníky a další krásy naší země (zajímavý je, že tehdy jsem ty negativní věci nějak nevnímal).

Zámecký rybník za Českou Lípou, soutok u Mělníka, Praha a samozřejmě jsme se zastavili na tradiční klobásu na Cukráku.

Pak Lety u Prahy, kde jsme vyzvedli předem domluvený vepřový maso, Orlík, nákup jídla v Milevsku, Veselíčko, Nemějice a najednou jsme v Kolodějích u Lužnice, což už je součást Kořenska, tak neváháme a optimisticky zvoláme: "Zdravíme tě Vododuchu a předem děkujeme za tvé dary!". A pak už cíl u chaty na Kořensku.

Na místě

Děda se zdraví a mě seznamuje s místními přáteli, kteří mají chatu vedle a jejich syna, který je jen o 2 roky starší, takže jsme se skamarádili. Chata se mi hned zalíbila, na každém kroku bylo vidět, že tam jezdí rybáři už mnoho let. Všude byly rybářské motivy. Po zabydlení jsme dali oběd a šli k vodě.

Od chaty k vodě strmou cestou dolů do úvozu mezi stromy. Jak jsem uviděl to místo, tak jsem byl úplně v jiným světě. Úvoz mezi skalami a listnatými stromy, kterým tekl potůček ústící do řeky a v tom ústí na jedné straně plechová pramice uvázaná za dub a vedle dřevěné molo. Nad molem dub u kterého rostly hřiby. Zprava čněla nad vodou skála, kde se točila voda a najížděly tam štiky, zleva skalnatý sráz (úplná stěna). Nikdo tam nemohl projít. Ani zleva ani zprava, takže všude byl absolutní klid. A do toho pomalu se táhnoucí Vltava, na druhé straně rákosí a stulíky podél břehů a pod vodou všelijaké vodní rostliny. Do toho rybářské počasí. Vlhko, mlha ale přitom teplo. No byl jsem ve svém živlu.

A konečně na ryby!

Ráno jsme v půl 5 ráno vstali a začali chystat krmení. Nejdřív se vyždíme namočený chleba a rohlíky, pak se přidá strouhanka a kukuřičný šrot, granule a celé se to dovhlčí vařící vodou a z toho se vypracují krmné koule. Když toho byl plný plechový lavór, tak jsme teprv šli k vodě a lodí to krmení zavezli, aby se to nerozbilo o hladinu a nesebral ho proud. Takhle jsme krmili třikrát denně. Někdy jsme do toho přidávali třeba vařené brambory a kukuřici. Na prutech na těžko vlasec 0,28mm, navázané 2 návazce pomocí izolačky (krásně odstávají a nemotaj se), háčky jedničky Maruta a koncové 30g olůvko. Jako nástraha většinou pařený nebo čerstvý rohlík a žížala. Prvních pár dní jsme chytali jen cejny, tlouště, skaláky a velké plotice. Ale z dědovo zkušeností víme, že kapři tady najedou až tak čtvrtý den po krmení.

Štika na vyvěšenou

Vedle ke skále jsme dávali prut na vyvěšenou. Do speciální vidličky, která držela prut jen za rukojeť, se dal delší teleskopický prut Orava 3,7m (štikovka) se stařičkým navijákem Shakespeare. Na něm jenom silnější vlasec, splávek a lanko s trojháčkem. Potom se z haltýře vzala nástražní rybka, napíchla se na trojháček za hřbet, a jen na délku prutu se spustila do vody, aby byla cca 20cm ponořená, ale splávek byl nad vodou. Jen tak, aby se rybička mrskala u hladiny a tím vyprovokovala štiku přijet ke břehu. Tenhle prut u skály byl bokem, aby měl klid, brzda musela být povolená, aby ho štika nesebrala.

Jednou ráno jsem ho šel vyvěsit já a taky jsem ho hlídal. To ráno bylo po dešti a byla mlha, najednou na hladině vlna, ohnutý prut, slyším zahrčet brzdu starého Shakespeara, tak jsem přiskočil a za chvilku byla z vody menší štička. Když štika zabere 3 metry u břehu z hladiny, tak má ten záběr dramatický průběh a je to super zážitek.

Průměrná známka: 1,00

Komentář ke článku (0)

Jak jsem k rybařině přišel



Já měl na tohle velké štěstí. Děda mě brával na ryby od mých 4-5 let každé volno, co jsme ve škole měli. Úplné začátky byly takové, že jsem chytal na jeden jeho prut na plavanou bělice a řezany na těsto z chleba nebo umačkaných kolínek ve strouhance. Děda měl nahozeno na těžko na bramboru, nebo pařený rohlík. Žádné krmení nepoužíval, jen 30g olovo, 2 návazce s háčky velikosti 1/0. Byla to velmi úspěšná taktika, skoro pokaždé jsme měli kapra okolo 55cm.

Později už mě začal brávat na pstruhy. Ve 4 ráno jsem hned od začátku vstával abychom byli v 5 u břehu Metuje. Já se ze začátku jen díval na dědu jak chytá jednoho potočáka za druhým. Ušli jsme celkem velkou dálku přesto, že jinak jsem byl línej chodit. Vždy jsem se na ryby strašně těšil. Nechtěl jsem jezdit na žádné tábory ani nikam jinam. Chtěl jsem jet k dědovi do Adršpachu abychom mohli chytat ryby.

Byly i prázdniny, kdy jsme měli normu každý den na ryby. Někdy jsme zvládli jít i ráno na pstruhy a odpoledne na kapry. Vůbec se mi to neznechutilo. Byla to krásná místa. Na kapry jsme chodili na Zdoňovský rybník u Adršpašských skal mezi lesy a poli. Měl jsem rád vše okolo vody. Na jaře žáby kladoucí vajíčka do potoka pod hrází, u něhož seděli kachny na vejcích, později pulci a malé kachničky. Období kdy začíná všechno kvést, příroda se začíná probouzet. V létě po dešti vonící les okolo a houby, které rostly v břízách a osikách, rostoucích po celé délce jednoho břehu rybníka. Na podzim zvěř okolo na polích mezi lesy, skálami a rybníkem. Pak krásná, čistá a mnohotvárná řeka Metuje s mnoha zatáčkami, podemletými kořeny stromů, lopuchy, tišiny i proudy, kameny pod kterými byly vranky, písek ze skal, kde se vyskytovaly mihule, tůně plné potočáků. Když v létě po teplém dni v noci přišla bouřka a přikalila řeku, to byl náš den.

Když jsem šel ve 3. třídě do rybářského kroužku, nemohlo mě od rybaření nic odradit. Háčky jsem se sice pořádně naučil vázat až tam, ale ryby už jsem chytat uměl. Když jsem dostal první povolenku začal jsem chodit na ryby i u nás s druhým dědou a tak jsem začal chytat.

Musím vlastně říct, že na ten začátek už asi nic nebude mít a tu nejlepší rybařinu v mém životě jsem asi již bohužel zažil. Dost těch míst o kterých mluvím už dnes v podstatě neexistují. Zdoňovský rybník už dnes nemají rybáři, ale nějaký soukromník. Břízy pokácel, protože si myslel, že dostane dotaci a postaví tam chatky a bude z toho soukromák. Dotaci nedostal a tak když v létě 2015 jel okolo děda na kole, byl rybník napůl vyschlý a bylo tam i pár mrtvých ryb. Smutný pohled na místo na které mám tak krásné vzpomínky.  Řeka Metuje má bohužel také svá nejlepší léta za sebou. Potočáka ubylo a byl "nahrazen" duhákem. Některá místa byla zničena bagrem, jiná se změnila po velké vodě. Naštěstí tam jsou stále jsou místa, která mají své kouzlo, ale člověk se víc nachodí aby se dostal do míst a zažil chvíle, která připomínají dětství. A to za to stojí.

Průměrná známka: 1,43

Komentář ke článku (15)